Články pouze od jednoho autora pod unikátním kódem "lia"
† 25. 08. 2010 | kód autora:
lIaTéměř mi to láme srdce, ale vím, že je to mou povinností.
Nesnáším, když něco zanedbávám. A to už nějakou tu dobu dělám. Není to tím, že bych snad neměla čas. Je to mou zatracenou leností. Tím, že jednoduše nenacházíjm témata k příspěvkům.
Je čas to skončit a odejít. Budu sem nadále zavítávat, číst co mi přijde pod oči na monitoru, případně komentovat.
Děkuji všem tady za vše.
Bylo to úžasnější než na blog.cz. Ale ten blogový svět, ve kterém jsem "vyrostla" je pryč. A já jako jeho přežitek mizím také.
Možná o mně ještě někdy uslyšítě. Rozhodla jsem se, že zkusím něco napsat. Něco o rozsahu alespoň na 200 stránek.
Loučím se, pláču. Vím, že vy ne, ale což.
Tvořte, ať mám co číst, kromě knih.
Odcházím jednou pro vždy. Eclaire
( Eliška Vlčková)
† 25. 08. 2010 | kód autora:
lIa 3 tituly. 3 tlustější knížky, které jsem hltala jedním dechem.
Co je tolik úžasného na upíří romanci? Telenovela s upíry a později i vlkodlaky? To zrovna ne. Ale čte se to opravdu dobře, a jakási touho vědět jak to dopadne a spousta otázek, jež nám autorka nasadila do hlav mě popoháně kupředu.
Knížku Stmívání od spisovatelky Stephenie Meyerové jsem do ruky vzala na doporučení kamarádky. Já jsem tak trochu čtecí maniak, takže jakmile něco rozečtu a nějakým způsobem mne to zaujme tak to zmáknu povětšinou do týdne, pokud to není trochu složitěji psané nebo se to nezakládá převážně na výčtu fakt.( Zodiac byť zajímavé čtení, pravda poněkud děsivý pravdivý příběh, mi zabral tuším 20 dní. Berme v úvahu že ne každý den mohu nad knihou sedět 8 hodin v kuse)
Stmíváním jsem byla nadšená. Nedokázala jsem si vysvětlit proč. Je to tou čtivostí, způsob jakým je to psané, rozhovory i popisy, zápletka. Prostě nádhera.
Sehnala jsem si film. Kvalita trochu horší, titulky ovšem vyhovují. Hereckým obsazením jsem se až tolik nezaobírala. Ovšem v hlavní upírské postavě (Edward) jsem rozpoznala filmového Cedrika z Harryho Pottera a Ohnivého poháru. Film ale postrádá to co je na knize nejlepší. To vykreslení míst podle sebe, ty rozhovory nad kterými jsem se bavila, i když to hlavní se do filmu vešlo. Asi tak jako u většiny filmových diváků i u mne zaznamenala největší úspěch baseballová scéna a to i díky písni Supermassive black hole od Muse, která se tím okamžitě stala jednou z mojích oblíbených písní ( Ne že bych o Muse slyšela poprvé, Time is running out jsem taká dostávala z hlavy několik dní. Ten můj blbý zvyk si při každí příležitosti pobrukovat xD)
Pokud někomu nevadí cca 1300 stránek, zaplněných romanticko, fantasticko a i dobrodružným textem tak směle do toho.
Konec mě překvapivě nezklamal, narozdíl od jiných několika dílných děl, kde jsem byla koncem otřesena a téměř litovala, že jsem se do posledního dílu pouštěla, když jsem mohla zůstat u svých spekulací a nezkazit si tak podle všeho předešlého dokonalé dílo. Tentokrát jsem s koncem spokojená. Sama bych to nepřepisovala.
Nezaručiji každému, že se mu knihy zalíbí. Pro mne ale určité kouzlo měly. (Na stole mi leží zavřený E.A.Poe v originále. Číst příběhy v angličtině a ještě k tomu tyhle :D No budu mít o další zábavu postaráno. Hned v pátek začnu!)
† 25. 08. 2010 | kód autora:
lIaaneb zamyšlení nad tím co pod pojmem lidské a nelidské chápeme.
Víte, nedávno jsem dočetla knihu Zodiac. Někteří možná měli možnost vidět film, já mezi nimi nejsem. Nebo jste možná jen někde slyšeli o co vlastně jde. Masový vrah, který tvrdí že člověk je ta nejnebezpečnější zvěř ,a proto je tak zábavné je lovit, zabíjet. Pravděpodobná inspirace je z filmu The most dangerous game ( game je možno překládat jako hru, ale také jako lovnou zvěř). Ale o tom jsem tak mluvit nechtěla, spíše je to jedna z věcí která mě vedla k zamyšlení.
Lidskost. Vlastnost, která se tedy má vztahovat pouze k lidem. Vzájemná pomoc, soucit, sociální smýšlení, jistá inteligence, vynalézaní věcí, které nám usnadní život, dlouhodobá pamět? Nebo krutost, radost ze zabíjení, neuvěřitelná vynalézavost, závist, vyšinutost. Viděli jste někdy vyšinuté zvíře? Viděli jste někdy zvíře že by zabíjelo jen tak pro radost? 4etli jste o tom někdy? Viděli něco takového ve zprávách? Vymáhání přiznání na základě psychického nátlaku i fyzické bolesti. Středověk? Ano, jistě, ale i nyní například v mafiánských poměrech, nevím jak jinak to nazvat, se tohle může stále dít? Ale jsou snad ti kterým se to děje, a ti kteří to páchají zvířata? Žirafy, hroši, ovce, kočky, myši, vosy? Ne! Jsou to lidé. Nelidské zacházení...co si pod tím mám představit....věc kterou "vynalezli" lidé, kterou provozují lidé. Dobrá ne zrovna lidé, kteří jsou úplně v pořádku, jsou to posedlí jedinci. Posedlí po moci? Trpí chorobnou představou, že jim každý chce ublížit a proto se brání brutálními útoky?
Nevím co si mám představit pod slovem lidské a nelidské. Chybovat je lidské, to je jediná věta která je mi známá co se výkladu lidskosti týče. Pokud ti co zabíjí, mrzačí, ponižují a zotročují jen pro své potěšení tak kde to jsme. To není zvířecí chování. Zvířecí souboje? O potravu, samečci pak o možnost se pářit ( když to tak hezky nazveme :)) Proto ano toto chování je všechno lidské...nevím tedy proč se užívá pojem nelidské..jaké jiné chování by to mělo být když ne lidské, jelikož pouze člověk je ten kdo se takového chování dopouští.
Doufám že můj výklad je srozumitelný. Jedná se pouze o vlastní nároz mé osoby. Pokud má někdo jiný, budu ráda když se vyjádří. Doplnující informace též vítány :)
† 25. 08. 2010 | kód autora:
lIa
Původně to takhle vůbec končit nemělo. I způsob jakým je to napsané je jiný. Více se o tom rozepíši snad jindy.
Bubny. Jako bubny na popravu.
Vedou je na šibenici.
Šibenice očekává svou potravu.
Potravu z živých hříšníků.
Hříšníků, jejichž jednání je donutí dnes zemřít.
Nebo jen blázen pro svou potěchu odsoudil je.
Potěchu, která byla stvořena bláznovým chtíčem.
Chtíčem, jež nebude nikdy uhašen.
Ať už zemře seběvětší počet tvorů.
A toto prokletí bláznovo, vzalo tolik životů,
a přesto bylo tak silné,
že přetrvává i po smrti.
Mezi mrtvolami se bude mstít.
Brát jejich "mrtvolný život", protože je to jen hra.
Hra, ze které živí tvorové vyšli vstříct smrti.
Hra, ale co se stane s mrtvolkami?
Úzkost v očích malého mrtvolného chlapce,
jak teď ví všechno nebylo tak upřímné,
jak se na první pohled zdálo.
Aby toho nebylo málo, tak riskoval svoji mrtvolnou existenci,
pro Konoe, tu lhářku a podvodnici.
To jí zpívala fúrie tu píseň.
To jí hledali, a kvůli ní je ted tady.
Možná ho pustí, přestanou mu lámat kosti.
Pokud se pohne zlámou mu je.
Jak je asi do pořádku dá?
Když u sebe nic nemá.
-
Konoe, ta potvora.
Zelenovlasá cácora, co vtipkovala, drzá byla,
na Shina se nalepila.
Byla mrchou, potvorou,
pradávnou, hledanou, nebezpečnou,
vyvrhlicí.
To ona přivoňela. Měla by pikat, platit za svoje zločiny.
Nebo to zločin není?
CO špatného na přivonění?
Ale zákony se dodržovat mají.
Jen ať jí do želez dají.
Ceres tak hnusně si říká.
Kéž by tě kuchli do břicha.
A já věřil, já pomoct chtěl.
Proč jsem to jen neviděl?
-
A kouká na mě těma očima.
Zaleknutýma, zaskočenýma.
Kouká na mou ruku bez dlaňe.
Na mé prázné bílé oči.
Všechno se mi točí.
Mám chuť plivnout všem do tváře.
Ne! Nekoukej tak Shino!
Bylo lepší tě tomu chránit,
neříct ti jak to bylo.
Co se stalo! Co mi provedl!
Je to blázen posedlý svým chtíčem.
Nedá mi pokoj ani po smrti.
Předstírat ti malou bezstarostnou Konoe bylo snažší,
než si vůbec dovedeš představit.
A jak jsem jednou začala nešlo to zastavit.
Nemohu zpátky do Krvavých hor!
Proč si myslíš že to tenhle název má?
Ach ano, mrtvolná krev teče proudem.
Ta řeka do které děti stoupají,
v té si krvavé nožicky máchají.
Ta zapomněnka co kvete,
kvete jen díky utrpení.
Utrpení,které mrtvolky snášejí.
Od toho tyrana.
Ne! Prosím nekoukej tak!
Kdybych mohla mluvit, ach kéž bych mohla.
Vše bych ti řekla.Já vím měla jsem už dřív.
Ale kdybych k tobě přišla v téhle podobě,
nechal by sis vše říct?
Mávl bys rukou. Možná mě udal.
Co já vím! Takhle jsi se ujal.
Šiju s sebou seč mohu, ale neudělám nic.
Nejsem nebezpečná to jen tenhle blázen má ten pocit.
Nebudu se ho prosit o odpuštění.
Kdybych byla pobožná zvolám "Bože!",
ať koná co jest pro něj důležité.
Klidním se, přestávám odporovat.
Provedl moc špatného.
Třeba tě pustí.
Pokud nebudu klást odpor.
Drtí mi kosti. Přestaňte.
Klid.
Klid. Klid.
Nechá mne mluvit.
" Chlapce pust Nerione.Máš mne!
Dalšího nepotřebuješ,
nebo snad taky porušil jeden z tvých nesmyslných zákonů?"
Zákonů! zákonů! Kdo ti dal právo.
Tak jako kdys,
plno, plno krys.
Bílé stěny, bílé, oprýskané, plné plísně. Malý otvor.
Nechal jsi zazdít dveře, jen malou škvíru, kterou byla vidět chodidla.
To abych lépe viděla, že?
Jak na tvrdou zem dopadají zbýdačené tváře.
Je si trápil, phřbil zaživa.
Navlékl do bílých hadrů.
Bílých? Špinavých, hnsuných rozthaných.
Plných blech. Sebral jsi je komu?
Někomu s morem?
Nechal jsi je pochvípat a my se museli koukat.
Asetr a já. Pak i další.
Když jsi nás vedl uličkou k šibenici, měl jsi radost?
Srdce ti bušilo, nadšením se ti chtělo skákat a křičet.
Všude podivné mrazení.
Viděla jsem tvůj úsměv.
ten bláznův úsměv.
Nebylo obrany, nebylo chránění,
proti tvému šílenství.
Moc! Moc jsi měl a věděl jak ji využít.
A nedáš si pokoj. Kdo tě nakonec zabil?
Toho hrdinu bych chtěla poznat.
Stáří? Či někdo, kdo se nenechal mučit.
Jak chtěla bych se naučit a znát,
jak se ti bránit mám.
Tak mě odveď. Tohle nikdy neskončí.
Tvůj chtíč tu bude tak dlouho,
dokud tu budu já.
Je to vlastně tvůj osud, že?
Byl jsi vybrán abys mě pohřbil navždy.
Abys zabil živého tvora,
i aby ti propadla mrtvola.
Pustili Shina, nechali jej jít.
Předtím však na podívané se musel účastnit.
Ceres, nám známa jako Konoe,
byla ponořena ve stoje.
Do zvlášní kapaliny,
kde konec její mrtvolné existence potkala.
Při svém konci mrtvé slzy plakala.
A nenávistně na Neriona koukala.
† 25. 08. 2010 | kód autora:
lIakdyž na dvorku si hrála.
Naboso s děvčaty běžela a zvesela se smála."
Kdo nezná tuhle písničku tak vážně nevím na čem vyrůstal. Já jí znám nazpívanou od Dády, ale tenhle hit tu byl i dříve.
Velkou náhodou jsme se k němu s kamarádkou dopracovaly, a nyní si zpíváme téměř každou chvíli :) Ne vůbec to není úchylárna :)
Koho jsem nakazila??
† 25. 08. 2010 | kód autora:
lIaMoje tvorba je nyní značně zpomalená, pro mě nedostatečná a když něco sesmolím tak je to většinou na úrovni sedmé třídy, možná i hůře. Nyní více čtu než píšu, nepřidávám komentáře, zanedbávám ten blogový svět, který jsem kdysi tolik milovala, a tím jej samozřejmě, i když ne jinak tragicky, potápím.
Dopíši Mrtvý se bát nemusí aneb Močálové pohřebiště ožívá. Lépe příběh přerozdělím do částí a části na úseky. Přijde mi směšné považovat za jednu kapitolu popsanou A4, zlášt kdžy kapitola následující by klidně mohla být spojena s tou předcházející v jeden jediný zápis a následnou publikaci.
Je pravda že se teď více snažím věnovat focení. Psaní je i nadále na prvním místě, ale jistě rozumíte, že něco hrotit jen proto, aby to tu nezamrzalo je kravina stupně nejvyššího.
Tak tedy dopíši MSBNAMP a potom pozastavuji svou pisatelskou činnost na dobu neurčitou. Chtěla jsem se pustit do spousty " projektů" recenze, pohledy, povídky, referáty a další. Ale zůstanu u dokončení mojí vícedílky a pak se budu věnovat fotografiím.
Kdo jste dočetl až sem máte můj dík a obdiv.
Unavná a promrzlá slečna Eclaire.
† 25. 08. 2010 | kód autora:
lIaMrtvý se bát nemusí aneb Močálové pohřebiště ožívá
IX. Skoro útěk
"Jak to myslíš že nemůžeš chodit?" jeho obličej se měnil do udiveného šklebu.
"Prostě to nejde, sotva tu nohu vleču." fňukala dál Konoe.
"No tak," Shino ji chtěl povzbudit ale konoe mu skočila od řeči, neměla ve zvyku nechávat ostatní domluvit i za normálních okolností.
"Já vím musíš být statečná. Tohle mi říkal i Asetr a jak jsme dopadli! Nejde to, ještě ani nejsme ven z ústavu a jak chceš sakra dojít až do Močálového pohřebiště? Vždyť je to den cesty když jedeš kočárem. Tohle je nemožný. Skončí to jako posledně." Konoe se hroutila. Opřela se o stěnu nohu nateženou před sebou. Vytékal z ní velmi ošklivý hnis. Plazil se pomalu dolů po noze až na zem. Vypadal jako odporný had, který vykonal svou práci. Vpravil do těla jed, který obět do několika hodin usmrtí, jenže Konoe už mrtvá byla. Zabít mrtvolu, to byl sen toho blázna z lesa. Že by byl hnis jeho hadem a poslušně jako ten nevěrnější a nejpokornější služebník následoval Konoe až do tohoto ústavu a splnil svůj úkol? Musel moc dobře vědět, že si ho někdo všimne. Proč by riskoval svoje odhalení. Shinovi see při pohledu na pomalu stékající a klikatící se hnis mírně zvedal jedho dávno mrtvý žaludek s ještě nechutnější obsahem, jenže to Shino nemohl vědět. Zjistil to ve chvíli kdy onen obsah vyklopil těsně vedle hroutící se Konoe. Té se z toho pohledu také udělalo nevolno a proto přidala ještě svůj žaludeční obsah. Inu zanechali po sobě slušnou stopu. Jejich útěk byl čím dál víc nereálný. Konoe nemohla chodit a Shino by jí těžko unesl. Navíc při pohledu na velkou hromádu zvratků a Konoe, která začínala plakat a být mimo sebe, si Shino uvědomil, že bude lepší vrátit se do pokoje a ještě chvíli zůstat. Ať to tu Konoe nesnášela sebevíc, nyní nebyla jiná možnost.
Shino nastavil Konoe záda a poprosil jí aby se chytila kolem jeho krku. Mrtvolka natáhla ručičky a sepla je kolem obratle. Shino vykročil zpět směrem k pokoji a ona táhla nohy po zemi. Byla naprosto mimo. Koukala kolem sebe, ale přitom její oči nic neregistrovali. Byla ve svém světě vzpomínek a bloudila v hrůzných předstvách o budoucnosti vyvozených z minulosti. Jako by měla vzpomínky na budoucnost. Jak nohy vláčela po podlaze, ani ona ani chlapec si necšimli, že její nožky byly protáhnuty přes hromádku zvratků a proto za sebou nechávala odporně páchnoucí a vypadající čáry.
" Debilní parchanti, ani blejt do záchoda neuměj!" nadávala uklízečka a máchala hadr na podlahu v kýblu. V puse žvýkala mrtvého švába, který s každým kousnutím znovu a znovu křupal. Podrbala se ve svých mastných vlasech a potom vyndala z kasičky u pláště sklenici s nakládanými larvičkami. Otevřela sklenici a mlsně se podívla na larvičku. Měla krásnou hnědozelnou barvu a tu správnou velikost. Otevřela svá mrtvá ústa, ve kterých "hnízdil" rozžvýkaný šváb. Do takto připravené dutiny ústní vložila larvičku a labužnicky ji vychutnávala.
"Shago, máte oč jsem žádal?" přistoupil Kalton k uklízečce a ta sebou trhla.
"Páni děsíte mě!" řekla mezi žvýkáním, které doprovázelo hlasité mlaskání.
"To jsem opravdu nechtěl" ujišťoval ji a sáhl do kapsy pro malý útržek zažloutlého papíru.
"Jo, tady sem to měla napsaný, ted mit o připomínáte." sáhla do vnitřní kapsy a vytáhla ušmudlaný bloček. "Ten prcek se od ní nehnul, pak vyšli z pokoje a tady se vyblili. Hrůza. Jo tej malej šmejdce se asi něco hnsunýho zdálo. Já napcíhla sem do ní takou tu divnou věc a ono se to nahrálo. Puste si to u sebe v pokoji. Tady vám napíšu jak se to menuje tak chvíli.!" vytáhla slepiší pařát a něco s ním naškrábala na umaštěný a zašmudlaný lsit papíru z blčku a s mlaskáním ho podala Kaltonovi.
" Výborně!" pronesl jako by právě vyhrál alespon celoživotní kupon na štěstí.
" Tady na oplátku." Strčil ji do ruky ten malý útržek, který před několika okamžiky vytáhl z kapsy. " Umožní vám to kamkoli odjet, je to schávelé, o vše je postaráno jak jsem slíbil. Můžte navštívit, ba se i odstěhovat do Močálového pohřebiště za synem. Klidně jeďte mým kočárem. To je v pořádku. Jste volná Shago." dokončil Kalton a odkráčel za skleněné dveře.
Uklízečka flákla koštětem do koukta a vykročila si nadšeně k východu. Noha jí ujela po mokré podlaze a vlasy si vymáchala v obsahu žaludků malých mrtvolek. které se jmenují Konoe a Shino. Protože se jí z toho nyní udělalo nevolno zvedl se jí žaludek. Místo toho aby vyzvrátila jeho obsah jej vyzvrátila celý. Klouzal po podlaze a Shaga chodila po čtyřech po kluzké chodbě, vždy směrem kam se odklouzal její žaludek. Nakonec se s ním doklouzala až ven. Žaludek sice skončil v kanalizaci a Shaga sehnutá nad dírou, ale v kanalizaci nebyl kluzká podlaha. Jen smrdutá voda z obydlí mrtvolek a plná jejich tělesných tekutin plus věškerý odpad z Ústavu pro péči o mrtvoly.
† 25. 08. 2010 | kód autora:
lIaKonečně, po takové době mé vytoužené botky dorazily. Hrdě jsem si nesla těžkou krabici z pošty a měla na tváři přiblbý úsměv.
Chvíli bude asi trvat než se plně srovnám se zapínáním, ono to chvííli trvá a na to jak rychle nazouvám botasky v šatnách ve škole můžu asi zapomenout, protože abych se v nich nezabila zabere to více času, a navíc mám skříňku zrovna na frekventovaném místě takže i když si nazouváte botasky, který vlastně jenom nandáte na nohy a nezavazuje, vrazí do vás minimálně dvacet lidí a další stojí za zadkem a čeakají až se uvolní cesta k jejich skříňkám.
Ale ani to mě neodradí od mé radosti :) Jsem asi blázen. Botový blázen
† 25. 08. 2010 | kód autora:
lIa*Ten nadpis nebrete vážně!*
Občas se asi už každému stalo, že zatoužil změnit svůj účes, ať už jakýmkoli způsobem. Pro mě je nejtypičtější domácí okudládí konečků a obarvení. Tak jest barvy černá, fialová, červená, tmavě hnědá. Právě teď zvítězila červená, i když se trochu smývá, pořád je dost vidět.
† 25. 08. 2010 | kód autora:
lIaMrtvý se bát nemusí aneb Močálové pohřebiště ožívá VIII.
Ústav pro péči o mrtvoly
Malá nazelenalá chlapcova ručka pomalu natáhla bělostné prostěradlo až ke krku ležící Konoe. Pak se Shino vyhoupl na okraj postele a usadil se tak, aby mu nohy spadaly těsně podél nemocničního lůžka. Začal s nimy kopat, asi tak jako to kdysi dělával na okraji mola a ráchal nohy v ledové vodě, za parných dnů, tenkrát když byl ještě mezi živými tvory.
Nahmatal nohu ležící dívenky a jemně s ní zacloumal. Nic. Vypadala jako by spala, ale mrtvolky přeci nepotřebují tak dlouho spát. Vlastně nepociťují toliko únavy, nebo snad fyzickébolesti jako živí tvorové, ale city mají stejné jako za svého bytí nasvětě, ze kterého sem přišli.
Druhou nohu měla celou staženou, vypadalo to, že rána jí hnisá. Konoina mrtvolka, tedy její tělesná schránka byla značně zanedbaná. Shinovi sice kdekteré jídlo prolítávalo jeho žebry, ale přinejmenším neměl bradavičnatý jazyk a každou chvíli se mu nezlomila kost, dobrá trápil ho jeho prst, který mu Konoe urvala.
"Konoe, prober se!" drkal do mrtvolky loktem s prosbou o jejím probuzení, přeci jen se mu zdálo že spí moc dlouho, věděl jak nepříjemné je vstávání, ale zůstávat v Ústavu pro péči o mrtvoly se mu vůbec nechtělo. Chtěl odejít ještě dnes. Než nazelenalá záře znovu zajde za Krvavé hory.
Ale tělesná schránka malé mrtvolky se jménem Konoe se ani nehnula. Ležela uvězněná pod tíhou pár dekového prostěradla a jakési látky, kterou jí potřeli kost ještě předtím, než ji vrátili na místo a ovázali.
Konoina duše se však propadala stále hlouběji a bezvládné tělo nechávala daleko za sebou. Jako kdysi, když tenhle pocit zažívala poprvé. Ale tenhle byl možná ještě silnější, jelikož musela tušit co přijde.
Všude kam oko dohlédlo byla bílá barva. Stěny, podlahy, postele, dveře, oblečení, boty, pleť byla stejná jako stěna, jen vlasy a oči plápolaly jinými barevnými odstíny.
Ten divný zápach, snad jako plíseň uvězněná hluboko ve sťenách, tak hluboko a tak silná že i přes svou sílu jediné co se z ní mohlo dostat na povrch byl onen navlhlý zápach, který jí ale nebyl nepříjemný. Stála a svět kolem jako by se točil. Všude byla bílá, jen rohy místnosti se v tom víru vyjímaly. Nohy se začaly podlamovat v kolenou a gravitace plnila svou úlohu více než dobře. Přesto však nemohla dopadnout. Vlhké vlasy studily v závanu vzduchu. Ten se vlastně neměl odkud brát, ale přesto sou přítomnost dokazoval. V ústech cítila pach krve a pláč, který se začal ozývat zpoza stěny rval srdce na tisíc kousků a krmil jimy svůj pocit beznaděje, strachu a odporu k tomuto místu
Našla skulinku ve zdi tak blízko k podlaze, tak malá úzká škvírka, že musela celé svojé malé tělíčko položit na studenou zem, zhluboka oddechovat a pak teprv moci spatřit několik chodidel. Tak sedřených, špinavých, bolavých, zhnisaných, velkých, malých, nafialovělích, s čerstvými nebo starými puchýři, podebranými nehty či jinak zohyzděných.
" Nemůžeš jim pomoci, jsou nařadě!" ozval se kdesi hlas. Zůstala ležet na zemi a sledovala ubohé nohy jejichž majitelé byli ještě více zuboženi.
Podlaha se zachvěla, ano ta studená podlaha z neznámého uklouzaného a nalešťeného kamene, po které procházely ty zbídačené nohy, přímo před oči malé nemocné pozorovatelky, jejíž psychický stav se i nyní rovnal pokraji šílenství a naprostému nervovému kolapsu, dopadla dvě kukadla obrácená v sloup, mezi nimy usazený nos, pod nosem vous a ve vousu usazené zkrvavené rty, rty ze kterých zurčil potůček červé teplé tekutiny. Bělmo v očích se proměňovalo v šeď a pláč se ozval nanovo. Další byl nařadě, další skonal. Hlouček ostatních se ihned shýbal k mrtvému muži. Mezi nimy i rozcuchaná postavička s tělíčkem stejně stavěným, jako bylo to pozorovatelčino. "Pomoz nám!" prosila slabým hláskem, když zahlédla pozorovatelku jak leží u skulinky, pohublý obličej velmi nezdravé barvy a plačíčí oči nemohla vyhnat z mysli.
" Nepomůžeš jim, budeš se koukat jak jeden podruhém trpí a v agonii opouštějí svět živých, budeš se koukat a sama budeš poslední. Ne! Ne! Nevyvázneš z toho lehce Ceres. A chceš vědět proč? Ano chtěla bys? Protože tě nesnáším a děsně mě baví takhle trápit ostatní. Chápeš to? Ano já mám moc a ty zase nemoc, já tě sem zavřel a je taky a nutím je pracovat, i v těch bolestech a i s tou nemocí a ty jsi tu sama a škvírou můžeš pozorovat kdo půjde další. K zbláznění že? Nechceš si hrát, pojd budeme typovat kdo půjde další nařadu. Bude to tvoje malá společnice Violene co tě prosí o záchranu, nebo tem spratek Asetr jehož jsi pokrevně spřízněnou?"
"Prosím. Půjdem pryč!" zavzlykala Konoe, když se probrala z hrozivého sna. Objala Shina a její opravená mrtvolka najednou dostala plno energie. Nedbala toho, že její noha by se neměla příliš pohybovat. Sklouzla z postele do kapes si nacpala několik lahviček s roztoky, které byly položené vedle na ústavním stolku a vykročila ke dveřím, které jí přidržoval Shino a legračně přitom vysekl poklonu.
**
"Kaltone?"
"Ano pane, jsem to já. Ampulka byla vpravena do rány. Pokouší se sice utéct, ale s tímhle daleko nedojde." odpověděl Kalton.
"Výborně. A nikdo ji nezachrání!" pronesl spokojeně.
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
