Mrtvý se bát nemusí aneb Močálové pohřebiště ožívá VIII.
Ústav pro péči o mrtvoly
Malá nazelenalá chlapcova ručka pomalu natáhla bělostné prostěradlo až ke krku ležící Konoe. Pak se Shino vyhoupl na okraj postele a usadil se tak, aby mu nohy spadaly těsně podél nemocničního lůžka. Začal s nimy kopat, asi tak jako to kdysi dělával na okraji mola a ráchal nohy v ledové vodě, za parných dnů, tenkrát když byl ještě mezi živými tvory.
Nahmatal nohu ležící dívenky a jemně s ní zacloumal. Nic. Vypadala jako by spala, ale mrtvolky přeci nepotřebují tak dlouho spát. Vlastně nepociťují toliko únavy, nebo snad fyzickébolesti jako živí tvorové, ale city mají stejné jako za svého bytí nasvětě, ze kterého sem přišli.
Druhou nohu měla celou staženou, vypadalo to, že rána jí hnisá. Konoina mrtvolka, tedy její tělesná schránka byla značně zanedbaná. Shinovi sice kdekteré jídlo prolítávalo jeho žebry, ale přinejmenším neměl bradavičnatý jazyk a každou chvíli se mu nezlomila kost, dobrá trápil ho jeho prst, který mu Konoe urvala.
"Konoe, prober se!" drkal do mrtvolky loktem s prosbou o jejím probuzení, přeci jen se mu zdálo že spí moc dlouho, věděl jak nepříjemné je vstávání, ale zůstávat v Ústavu pro péči o mrtvoly se mu vůbec nechtěl
. Chtěl odejít ještě dnes. Než nazelenalá záře znovu zajde za Krvavé hory.
Ale tělesná schránka malé mrtvolky se jménem Konoe se ani nehnula. Ležela uvězněná pod tíhou pár dekového prostěradla a jakési látky, kterou jí potřeli kost ještě předtím, než ji vrátili na místo a ovázali.
Konoina duše se však propadala stále hlouběji a bezvládné tělo nechávala daleko za sebou. Jako kdysi, když tenhle pocit zažívala poprvé. Ale tenhle byl možná ještě silnější, jelikož musela tušit co přijde.
Všude kam oko dohlédlo byla bílá barva. Stěny, podlahy, postele, dveře, oblečení, boty, pleť byla stejná jako stěna, jen vlasy a oči plápolaly jinými barevnými odstíny.
Ten divný zápach, snad jako plíseň uvězněná hluboko ve sťenách, tak hluboko a tak silná že i přes svou sílu jediné co se z ní mohlo dostat na povrch byl onen navlhlý zápach, který jí ale nebyl nepříjemný. Stála a svět kolem jako by se točil. Všude byla bílá, jen rohy místnosti se v tom víru vyjímaly. Nohy se začaly podlamovat v kolenou a gravitace plnila svou úlohu více než dobře. Přesto však nemohla dopadnout. Vlhké vlasy studily v závanu vzduchu. Ten se vlastně neměl odkud brát, ale přesto sou přítomnost dokazoval. V ústech cítila pach krve a pláč, který se začal ozývat zpoza stěny rval srdce na tisíc kousků a krmil jimy svůj pocit beznaděje, strachu a odporu k tomuto místu
Našla skulinku ve zdi tak blízko k podlaze, tak malá úzká škvírka, že musela celé svojé malé tělíčko položit na studenou zem, zhluboka oddechovat a pak teprv moci spatřit několik chodidel. Tak sedřených, špinavých, bolavých, zhnisaných, velkých, malých, nafialovělích, s čerstvými nebo starými puchýři, podebranými nehty či jinak zohyzděných.
" Nemůžeš jim pomoci, jsou nařadě!" ozval se kdesi hlas. Zůstala ležet na zemi a sledovala ubohé nohy jejichž majitelé byli ještě více zuboženi.
Podlaha se zachvěla, ano ta studená podlaha z neznámého uklouzaného a nalešťeného kamene, po které procházely ty zbídačené nohy, přímo před oči malé nemocné pozorovatelky, jejíž psychický stav se i nyní rovnal pokraji šílenství a naprostému nervovému kolapsu, dopadla dvě kukadla obrácená v sloup, mezi nimy usazený nos, pod nosem vous a ve vousu usazené zkrvavené rty, rty ze kterých zurčil potůček červé teplé tekutiny. Bělmo v očích se proměňovalo v šeď a pláč se ozval nanovo. Další byl nařadě, další skonal. Hlouček ostatních se ihned shýbal k mrtvému muži. Mezi nimy i rozcuchaná postavička s tělíčkem stejně stavěným, jako bylo to pozorovatelčino. "Pomoz nám!" prosila slabým hláskem, když zahlédla pozorovatelku jak leží u skulinky, pohublý obličej velmi nezdravé barvy a plačíčí oči nemohla vyhnat z mysli.
" Nepomůžeš jim, budeš se koukat jak jeden podruhém trpí a v agonii opouštějí svět živých, budeš se koukat a sama budeš poslední. Ne! Ne! Nevyvázneš z toho lehce Ceres. A chceš vědět proč? Ano chtěla bys? Protože tě nesnáším a děsně mě baví takhle trápit ostatní. Chápeš to? Ano já mám moc a ty zase nemoc, já tě sem zavřel a je taky a nutím je pracovat, i v těch bolestech a i s tou nemocí a ty jsi tu sama a škvírou můžeš pozorovat kdo půjde další. K zbláznění že? Nechceš si hrát, pojd budeme typovat kdo půjde další nařadu. Bude to tvoje malá společnice Violene co tě prosí o záchranu, nebo tem spratek Asetr jehož jsi pokrevně spřízněnou?"
"Prosím. Půjdem pryč!" zavzlykala Konoe, když se probrala z hrozivého sna. Objala Shina a její opravená mrtvolka najednou dostala plno energie. Nedbala toho, že její noha by se neměla příliš pohybovat. Sklouzla z postele do kapes si nacpala několik lahviček s roztoky, které byly položené vedle na ústavním stolku a vykročila ke dveřím, které jí přidržoval Shino a legračně přitom vysekl poklonu.
**
"Kaltone?"
"Ano pane, jsem to já. Ampulka byla vpravena do rány. Pokouší se sice utéct, ale s tímhle daleko nedojde." odpověděl Kalton.
"Výborně. A nikdo ji nezachrání!" pronesl spokojeně.